Franská říše

Po pádu říše západořímské obsadily provincii Galia kmeny germánských Franků, které vyšly z Porýní. Postupně ovládly území od Rýna až po Pyreneje. Jejich říše se stala nejrozsáhlejším a nejtrvalejším mocenským útvarem ze všech států, které na bývalém římském území Germáni založili. Počátek království Franků leží v době germánských králů Childericha I. a Chlodvíka I., jejichž moc stoupala úměrně k úpadku moci římského císařství. Tito odvozovali svůj původ a legitimitu od legendárního Merovecha, proto se až do nástupu Karlovců označují za rod Merovejců. Za vlády Chlodvíka I. (481–511) došlo jednak ovládnutí ostatních franských kmenů a jednak k rozkvětu křesťanství. Jelikož bylo mezi germánskými kmeny zvykem dělit vládu mezi potomky, docházelo k neustále k dělení a sjednocování merovejské říše a k neustálým bratrovražedným bojům, které oslabovaly královskou autoritu. S úpadkem moci merovejských králů rostla moc šlechty a majordomů (správců dvora), kteří na sebe strhávali stále více kompetencí.

V poslední čtvrtině 7. století byl nejsilnějším majordomem Pipin II., jenž porazil roku 687 vojsko neustrijského krále a jeho majordoma u Tertry. Pipin II. Merovejcům sice královský titul ponechal, faktickou mocí však disponoval on a jeho následníci. Jeho syn Karel Martel zvítězil nad muslimy v bitvě u Tours roku 732. Sbližování s římskou kurií pokračovalo také za jeho syna, majordoma Pipina III., kterého nakonec papež Štěpán II. za příslib pomoci proti Langobardům korunoval v roce 754 franským králem. Roku 800 využil papež dynastické krize v byzantské říši a korunoval Pipinova syna Karla Velikého císařem. Karel Veliký se tak měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Karlova vláda přinesla také správní reorganizaci říše, růst vzdělanosti a kulturní rozkvět (tzv. karolinská renesance).

Vzestup franské říše. Upraveno podle: Wikipedia

Za vlády Karla Velikého dospěla říše ke svému vrcholu. Nebylo ale v silách ani nejschopnějšího z panovníků, aby dokázal prostředky běžnými v té době udržet tak ohromnou říši pod jedinou vládou. Výboje, které přinášely bohatství a rozšiřovaly moc krále, skončily. Bohatí a vlivní šlechtici o mocného vládce nestáli, a tak využívali každé příležitosti k odboji proti němu. Za vlády Karlova syna, Ludvíka Zbožného se franská říše začala rychle drobit. Důvodem byly jednak spory s příbuznými, spory s největšími leníky císaře a konečně územní, jazykové a kulturní odlišnosti jednotlivých částí říše. Císař se nakonec roku 839 dohodl se svými syny na rozdělení území říše, ovšem už o rok později (840) zemřel dříve, než byla dohoda naplněna. Stalo se tak až roku 843 smlouvou uzavřenou ve Verdunu: Lothar I., jehož císařská hodnost už neznamenala žádné nadřazené postavení, obdržel Itálii a na ni navazující široký pruh mezi královstvími jeho bratrů (tzv. Střední říši). Nejmladší Ludvíkův syn Karel zvaný Holý získal západní část říše (která později dala základ středověkému francouzskému království); Ludvíkovi zvanému Němec připadla východní část říše, budoucí Německo.

Rozdělení franské říše r. 843. Upraveno podle: Wikipedia

Od střední říše se rychle odtrhla - nejprve jako podřízené království - Itálie. Na její vládce přešel císařský titul, který ale na počátku 10. století přechodně zanikl. Také Burgundsko se brzy osamostatnilo. Zbytek střední říše, pro jehož kmenové území se ustálil název Lotharingien (Lotrinsko), si po vymření legitimních Lotharových dědiců rozdělili v roce 870 Karel Holý a Ludvík Němec. Poslední pokus o znovusjednocení říše se uskutečnil mezi lety 885 a 887 za císaře Karla III., zvaného Tlustý; jeho synovec Arnulf Korutanský už o spojení západní a východní části neměl zájem. Na začátku 10. století začaly východní část říše rozvracet uherské (maďarské) nájezdy, a po vymření východní větve Karolinců nabyly na intenzitě odstředivé tendence jednotlivých knížat, vévodů a podkrálíčků.

Teprve po temných časech prvních desetiletí začíná skutečné desáté století, a s ním zcela nová podoba střední Evropy. Idea říše Karla Velikého, státu navazujícího na slavnou tradici římského císařství - "renovatio imperii" - se znovu objevuje až zhruba v polovině století, kdy byl v roce 962 Otto I. korunován v Římě císařem. Ovšem to už je jiný příběh.

Pobaltští Slované

Poprvé se Frankové dostali do styku se Slovany (Vinidy, Venedi, Vinithi atd.) při výbojích do Pomohaní a Durynska za Dagoberta v první polovině 7. století. V té době se už Slované na východ od Sály a českých hor usadili a vytvořili si pevnější mocenské útvary, z nich nejvýznamější byla tzv. Sámova říše. Další informace o Slovanech se ve franských záznamech objevují až po sto letech, v polovině 8. století v souvislosti s upevňováním moci Karlovců nad Durynskem, Alamany, Bavory, Sasy a boji s Avary. Později začínají franské prameny rozlišovat jednotlivé gentes Slovanů, zvláště protože Karel zaujal k různým skupinám (Vilcům-Veletům, Srbům zvaným dnes Lučičtí Srbové, Obodritům) různý postoj - např. Obodrité jeho výpravy do Saska často podporovali. Dokud nebyly saské války u konce, potřeboval Karel na labské hranici klid. To se změnilo po jeho Korunovaci císařem a konečnou porážkou Sasů - po uklidnění situace na západ od Labe už Karel neměl důvod dělat si mezi Slovany spojence. Z roku 805 také pochází známý Capitulare missorum, kde je vytyčena linie přes kterou se nesmí vyvážet k Slovanům a Avarům zbraně. Po nástupu Ludvíkově se jeho pozornost upírala spíše na Korutansko a poměry na Balkáně, takže zálabskými Slovany se zabýval jen na jejich žádost (např. Obodrité zvyklí na dobré vztahy s Karlem se na Ludvíka obraceli při řešení svých vnitřních sporů) a jinak do jejich vnitřních záležitostí nezasahoval.

Třetí fáze nastala s Ludvíkem Němcem. Tehdy spojenectví mezi Obodrity a franskou říší definitivně skončilo a roku 844 nad nimi Ludvík zvítězil a uspořádal jejich zemi "per duces". Tažení proti Vinidům se se střídavými úspěchy opakovala i v dalších letech. Když se Ludvík roku 858 dostal do sporu se svým bratrem Karlem Holým, využili toho Srbové a zabili knížete Čestibora, věrného Ludvíkovi. V dalších letech se objevují občasné zprávy o taženích, která "nepřinesla žádný nebo jen malý užitek, zato způsobila velkou škodu", "nic prospěšného nevykonala", "neměla úspěch". Srbové často získávali českou pomoc (např. 869). V době maďarských vpádů byli Daleminci obviňováni, že Maďary pozvali do Saska.

Moravané a Češi

První styky mezi Franky (tehdy pod vedením Merovejců) a Slovany v dnešních českých zemích se datují do 7. století - část Slovanů žijících na našem území, především na jižní Moravě, byla podle Fredegarovy kroniky po řadu let vystavena loupeživým nájezdům a násilnostem Avarů, jejichž říše se rozkládala na území dnešního Maďarska. Další pokolení, prý synové avarských bojovníků a slovanských žen, se proti útlaku Avarů v roce 623 vzbouřilo. Tehdy přišel údajně do českých zemí franský kupec Sámo se svojí družinou. Přidali se na stranu Slovanů, společně pobili mnoho Avarů, a Slované proto přijali Sáma za svého vládce.

Později se Sámovi Slované dostali do konfliktu s Dagobertem I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ, ale byl v roce 631 poražen v bitvě u Wogastisburgu. Po Sámově smrti jeho říše (která pravděpodobně přesahovala hranice dnešních Čech a Moravy) zřejmě zanikla, neboť v podstatě ještě nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací. Vznikla za účelem sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům; jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, říše se rozpadla. Nadlouho se odmlčeli i soudobí kronikáři a až do doby Karla Velikého, který rozšířil hranice Franské říše až do těsného sousedství s moravským prostorem, nemáme žádné písemné zprávy, až na (nejistou) účast Čechů ve válce proti Avarům roku 791.

Avarské války, respektive průchody vojsk přes dnešní území Čech, upozornily Karla Velikého na nutnost zabezpečit i tyto oblasti. Jestliže v roce 803 odbočil při své cestě do Bavorska do "Hircanus Saltus", pravděpodobně už mapoval terén a zkoumal cesty pro tažení do Čech. To pak v roce 805 Karel uskutečnil - pod vedením jeho syna, Karla Mladšího vyrazila proti kmenům v Čechách vojenská výprava. Skončila neúspěšným pokusem o dobytí Canburgu, Češi se schovali a vojsko zem vyplenilo. Hned následující rok proběhla druhá výprava, tentokrát pod vedením jiného Karlova syna, Pipina a jelikož v Čechách po prvním vyplenění zřejmě propukl hladomor, Češi se tentokrát vzdali a zavázali k placení tributu.

V roce 822 je prameny poprvé zmíněno moravské knížectví, od roku 833 je uváděno i jméno knížete Mojmíra I. Je o něm známo, že udržoval přátelské styky s franskou říší, pravděpodobně formálně uznával i její nadvládu nad moravským knížectvím. Podporoval mise latinských kněží vysílaných na Moravu z Pasova. Pravděpodobně v roce 831 byl spolu „se všemi Moravany“ pokřtěn pasovským biskupem Reginharem.

V roce 846, pravděpodobně po násilné smrti Mojmíra I., byl dosazen Ludvíkem Němcem, panovníkem východofranské říše (tj. východní části rozpadlé Franské říše) na velkomoravský královský stolec Mojmírův synovec Rostislav. Ludvík Němec považoval Rostislava za svého chráněnce, ne-li vazala, a předpokládal, že se velkomoravský kníže bude podřizovat jeho politickým zájmům ve střední Evropě. Od roku 850 však Rostislav styky s východofranskou říší přerušil, začal podporovat Ludvíkovu opozici a na Velkou Moravu přijímal Ludvíkovy odpůrce, kteří byli nuceni od Franků uprchnout. Kvůli likvidaci východofranského vlivu Rostislav vyhnal latinské kněze. Roku 855 se Ludvík Němec pokusil Rostislavovu neposlušnost potrestat a na Velkou Moravu vpadl. Jeho voje došly až k Rostislavově hlavní pevnosti, kde však velkomoravské vojsko podniklo úspěšný protiútok. Rostislav pak pronásledoval východofranské vojáky až za hraniční řeku Dunaj a vyplenil východofranské území na druhém břehu.

V roce 858 se Rostislav spojil s Karolomanem (Karlmannem), správcem Východní marky (dnes část Rakouska) a synem Ludvíka Němce. Rostislav získal díky tomuto spojenectví některá území v dnešním Maďarsku, která připojil ke své říši. V roce 861 Rostislav s Karolomanem znovu zaútočili na síly Ludvíka Němce, ke kterým náležel i Pribina, tehdy kníže blatenského knížectví. Rostislav Blatenské knížectví napadl, Pribinu sesadil (ten byl patrně zabit) a na knížecí stolec dosadil Pribinova syna Kocela, který se tímto stal Rostislavovým chráněncem. Proti spojenectví Karolomana s Rostislavem uzavírá Ludvík spojenectví s Bulhary. Karoloman byl nakonec poražen a musel se svému otci podrobit.

Mezitím, v roce 849 utrpěli Frankové katastrofální porážku od Čechů. Ludvík Němec, ve snaze konečně zkrotit Slovany za saskou/bavorskou hranicí, pověřil vedením výpravy správce Bavorska, hraběte Ernsta. Podle Fuldských análů byla porážka zaviněna pýchou hrabat a opatů účastnících se výpravy. Ti totiž nechtěli (po předchozím marném boji o jakési pohraniční opevnění) uzavřít mír a přijmout rukojmí, jak vyjednal se Slovany durynský hrabě Thakulf, "dux Sorabici limitis" a znalec místních poměrů. Někteří Frankové bezhlavě zaútočili na opevnění, byli odraženi a pronásledováni až do tábora. V beznadějné situaci se vrátili k vyjednávání, aby po odevzdání rukojmích mohli odejít.

V srpnu roku 864 Ludvík Němec překročil Dunaj a napadl Velkomoravskou říši. Obklíčil Rostislava na hradišti Dowina (pravděpodobně Devín). Rostislav byl přinucen uznat své vazalství vůči východofranské říši a umožnit návrat latinským kněžím. Ludvík Němec nespokojen s politickou situací pro něj nepříznivou v roce 869 zaútočil znovu. Opět se dostal až k Rostislavově hlavní pevnosti a opět ji nedobyl. V tomtéž čase papež uznal Metoděje za moravsko-panonského biskupa a tím potvrdil celé úsilí misie i svébytné kulturně-politické postavení Velkomoravské říše, ve skutečnosti nezávislé na východofranské říši.

V roce 870 svěřil Rostislavův synovec Svatopluk nitranské knížectví pod ochranu východofranské říše, resp. Ludvíkova syna Karolomana, čímž svému strýci Rostislavovi vypověděl poslušnost. Ten se pokusil Svatopluka zabít a obnovit svůj vliv v nitranském knížectví. Svatoplukovi se ale podařilo Rostislava zajmout a následně ho předal do rukou Karolomana a jeho otce východofranského krále Ludvíka Němce, dlouholetého Rostislavova oponenta. Rostislav byl odsouzen k smrti, později omilostněn a pouze oslepen a do své smrti vězněn v některém bavorském klášteře. Svatopluk po tomto činu očekával, že ho Frankové potvrdí v pozici velkomoravského krále, Ludvík Němec ovšem namísto toho vyslal na Velkou Moravu dva franské markrabí, bratry Viléma a Engelšalka, coby velkomoravské regenty. Svatopluk byl zároveň s Metodějem uvězněn. Roku 871 proti vnucené franské vládě vypuklo na Velké Moravě povstání, které si do čela postavilo (přes jeho neochotu) kněze Slavomíra, Svatoplukovým příbuzným.

Překvapený Karoloman tedy uskutečnil další výpravu, do jejíhož čela dosadil propuštěného Svatopluka na základě slibu, že povstání přemůže. Jakmile ale franská výprava dorazila k hlavní velkomoravské pevnosti (zřejmě Mikulčice), Svatopluk přeběhl na povstaleckou stranu, chopil se vojenského velení a franské síly zcela rozdrtil, i za pomoci prvního historicky doloženého knížete Čechů, Bořivoje. Zabiti byli tehdy i Vilém s Engelšalkem.

V roce 874 byl mezi Svatoplukovými vyslanci a Ludvíkem Němcem uzavřen tzv. Forchheimský mír. Tím se sice Svatopluk zavázal odvádět východofranské říši poplatky a formálně uznávat její svrchovanost, nicméně měl mírem se svým nejsilnějším sousedem zajištěn zcela volný prostor pro vlastní mocenskou expanzi. Roku 882 Svatopluk vtrhl jako spojenec východofranského panovníka Karla III. do Východní marky (východofranské hraniční území, dnes součást Rakouska) a vypudil odtud markrabata Viléma a Engelšalka. Ti se přidali k silám Arnulfa Korutanského, který proti Svatoplukovi uzavřel spojenectví s Bulhary. Bulhaři se pak útokem na Velkou Moravu zmocnili některých Svatoplukem dobytých území v dnešním východním Maďarsku.

Svatopluk následně Bulhary vyhnal a podařilo se mu tak v letech 883 a 884 připojit k Velkomoravské říši celou Panonii. Nechal si tento krok potvrdit od Karla III. dohodou ve Vídeňském lese roku 884. Karel III. též prodloužil mírovou smlouvu s Velkomoravskou říší a Svatoplukovy pozice byly upevněny. V roce 885 se Svatopluk usmířil i s Arnulfem Korutanským, který se stal roku 887 po Karlu III. východofranským králem. Brzy nato, v letech 888 a 889, se ale konflikt o Panonii opět rozhořel.

V roce 894 kníže Svatopluk zemřel. Za vlády jeho nástupce, Mojmíra II., se od říše začaly odtrhávat některé kmeny; české kmeny se v roce 895 přidaly na stranu východofranské říše (slib věrnosti králi Arnulfovi) a dále se odtrhly i kmeny v Lužickém Srbsku. Mojmír II. po několika letech sporů roku 901 uzavřel s východofranskou říší mírovou smlouvu a snad přechodné spojenectví s Maďary bylo ukončeno. Nejpozději k roku 907 po několika bitvách s Maďary Velká Morava politicky zanikla, čímž se téměř 300-letá kapitola vztahů Moravanů a Čechů s (východo) Franskou říší uzavřela. Další vztahy (např. Jindřich Ptáčník vs. Sv. Václav) již nejsou předmětem našeho zájmu.

Panonie

Vztahy franské říše k oblasti Panonie byly formovány dvěma faktory - nejprve zformováním avarského kaganátu v druhé polovině 7. století a s tím spojenými boji jak na území franské říše tak v Panonii, a o asi 250 let později pak příchodem Maďarů.

První fáze byla ukončena faktickým rozbitím kaganátu výboji Karla Velikého. Ten, znepokojen nájezdy na Friuli a Bavorsko (a veden snahou o další expanzi říše), roku 791 vyrazil podél Dunaje do avarských teritorií (hranice tehdy probíhala východně od Lorchu, tzn. na úrovni dnešních Českých Budějovic!) a pronikl až k ústí řeky Ráby do Dunaje, tzn. k dnešnímu Győru. Nájezdu se zřejmě účastnili i okolní Slované. Rok poté Panonii zpustošila lombardská vojska pod vedením Karlova syna Karlomana (Pipina).

Pokračující útoky Franků vedly mezi lety 795 a 796 ke zhroucení politické moci kaganátu a k uvedení západní části Panonie pod franskou kontrolu; východní část v roce 804 podlehla Bulharům. Ve snaze stabilizovat nově získaná území vytvořil kolem roku 800 Karel Veliký v Panonii mezi Drávou a Dunajem avarskou marku - "Avarii" - k zabezpečení hranic franské říše před dalšími útoky, a dokonce poslal Avarům vládce - kagana pokřtěného jménem Abraham. Marka ovšem nepřežila dlouho, okolo roku 871 splynula její západní část s Karantánií a Východní markou, jihovýchodní se přetavila ve vazalské blatenské knížectví (dáno Pribinovi) a severovýchodní přešla pod kontrolu Velké Moravy (viz výše). Avaři během té době již fakticky splývali s okolním slovanským obyvatelstvem.

Koncem druhé poloviny devátého století se ovšem začaly množit maďarské nájezdy a v roce 894 již Maďaři plení na západ od Dunaje. Mezi lety 895 a 896 pak přešli (pod Arpádovým vedením) Karpaty a během následujících šesti let si podmanili celou Panonii. Tou dobou se také uzavřel příběh východní dynastie karolinských králů, když rok poté, co (východo)franská vojska utrpěla od Maďarů porážku u Lechu, zemřel roku 911 mladý syn Arnulfa Korutanského, Ludvík IV. Dítě.

Seznam změn na stránce
13:24 12/27/2010 doplněn text o vztazích Franků k Moravanům, Čechům a Panonii.
12:15 9/8/2010 úvodní verze