Výzbroj

Výzbroj nesená jezdectvem byla popsána ve dvou textech: Capitulare missorum z let 792-793 11 mluví o beneficiářích a držitelích úřadů, kteří byli schopní poskytnout koně a zbroj, stejně jako štít, kopí, meč (spata) a sax (semispatum). V dopise Karla Velikého opatu Fulradovi v roce 806 je ovšem zmíněno, že každému jezdci bylo přikázáno mít kromě štítu, kopí, meče a saxu také luk a několik toulců se šípy.

Požadavky na vyzbrojení pěchoty tak vysoké nebyly: Cášský kapitulář, vydaný mezi 802-803 očekával, že hrabata dodají každého pěšáka se štítem, kopím a lukem, včetně náhradní tětivy a dvanácti šípů. Požadavek na vozy tyto zbraně zahrnoval také, nepochybně pro obranu vozky. Cášský kapitulář dále obsahoval nařízení, že žádný voják nemá mít obušek (baculum - klacek, palice), namísto něj si má vzít luk. Toto nařízení zřejmě pamatovalo na sedláky kteří neměli žádného bohatého pána, který by je vyzbrojil.

Je poněkud nešťastné, že všechna kapitulária popisující výzbroj jsou datována do času vlády Karla Velikého, neboť během devátého století jistě ve vojenské výbavě nastal posun - víme například že že krátké meče nebo saxy během tohoto období prakticky zmizely, ovšem mohlo dojít k dalším změnám, které dnes nejsme schopni zachytit.

Kopí

Kopí, lancea, bylo ze zbraní vypsaných v Lex Ribuaria tou nejlevnější, s cenou dvou solidi spolu se štítem, ačkoliv okolo roku 850 cena zřejmě vzrostla na pět solidi. Různé kapituláře zaznamenaly, že štít a kopí byly standardní výbavou královského válečného vozu. Výtvarné prameny ukazují kopí jako převažující zbraň nesenou jak pěšáky tak jezdci daleko více než luk nebo meč. Skutečnost že kopí na mnoha těchto ilustracích má křidélka – vlastnost která se zřejmě vyvinula během osmého století – by mohla znamenat, že tyto miniatury odrážejí soudobou výbavu. Tento dojem je posílen archeologickými nálezy, neboť kopí jsou v hrobech z osmého století jednou z nejčastějších zbraní a jsou nalézána mnohem častěji než šípy a o něco více než meče. Je tudíž poněkud překvapivé, že Cášský kapitulář nařizuje vojákům namísto obušku (klacku, palice) nosit luk a ne kopí. Na druhou stranu, toto opatření mohlo být vyvoláno nedostatkem lučištníků a nemáme žádný důkaz že by kdy luk kopí v roli hlavní franské zbraně nahradil.

Na vybavení karolinské armády bylo třeba velkého počtu kopí a touha naplnit královské sklady je vyjádřena uvedením kopí a štítu mezi ročními dary vyžadovanými od klášterů. Ty je zase mohly získávat od řemeslníků žijících na jejich statcích: například kovář Ermenulf platil opatství Saint-Germain-des-Pres za svůj půl lán roční nájem šesti kopí.

Soudobé texty naznačují, že Frankové používali kopí primárně jako bodné zbraně, namísto aby je vrhali. Reginonis Chronicon okolo roku 860 např. uvádí, že Frankové nebyli uvyklí mrštit kopími tak jako Bretonci, zatímco Ermold (Ermoldi Nigelli Carmen in honorem Hludowici) činí rozdíl mezi těžkými cuspis Franciscus a hastae nebo missilia, vrhanými Bretonci. Několik zmínek o Francích vrhajících kopí (např. Annales Fuldenses, Abbonis Bella Farisiacae urbis) se objevuje téměř vždy ve spojitosti s popisem obléhání, kde byl zřejmě boj nablízko vyloučen.

Fotografie kopí z Germanisches Nationalmuseum Norimberk. Zdroj: neznámý.
Křidélkové kopí 9.-10.století, rozměry 49,8 x 9,7 x 4,8 cm. Zdroj: Metropolitan Museum of Art (2002.382).
Kopí ze Schlüpfelbergu nedaleko Norimberka, okolo roku 800, délka cca 52 cm. Zdroj: neznámý.
Soudobý pokus o rekonstrukci kopí. Zdroj: Regnum Francorum.
Soudobý pokus o rekonstrukci kopí. Zdroj: Regnum Francorum.

Archeologické nálezy jsou s tímto pohledem v souladu, protože ango neboli oštěp je jen zřídka nalézán po roce 800, zatímco kopí nalézaná v hrobech osmého století jsou velké, těžké zbraně které se nezdají být k vrhání vhodné. Bez ohledu na to je zjevné, že karolinci stále používali oštěpy, například ze závěti hrabětě Eccarda z Maconu, který odkázal nejenom dvě sady scuto cum lancea, ale také dardo I, což byl téměř jistě lehký vrhací oštěp.

Konečně karolinská vojska měla zřejmě zvyk nosit na kopích praporce – tyto praporce ukazuje velké množství iluminací. Doposud však žádné určitelné pozůstatky karolinských praporců nebyly nalezeny, nelze o nich tedy říci nic určitého. Snad jen že typickým tvarem byl delší trojúhelník nebo obdélník s cípy, přichycený ve třech bodech k ratišti. Minimálně jedna (stylově se ovšem hlásící k římské tradici) iluminace zobrazuje bojovníka s kopím, na němž není přichycen praporec v obvyklém slova smyslu, ale spíše stuha či třásně. Jelikož na praporcích není nikde vidět jakákoliv výzdoba, je možné že pro orientaci mezi různými praporci sloužila jejich barva, popřípadě samotný tvar.

Vivian Bible, Tours, 9. století. Zdroj: Bibliotheque nationale de France. Bojovník má na kopí připevněnu barevnou stuhu či třásně.
Neznámý rukopis, snad Liége, 2. čtvrtina 11. století. Zdroj: Internet. Zobrazený typ praporců je pro období 9-11. století typický.

Meč a jiné sečné zbraně

Meč

Lex Ribuaria nařizuje wergild za meč s pochvou sedm solidů a za meč samotný pak solidi tři. Další text, z konce vlády Karla Holého, uvádí cenu meče pět solidi. Meče byly zjevně relativně drahé věci, což vysvětluje proč v kapitulářích Karla Velikého bylo nošení meče vyžadováno pouze od jezdců (kteří si mohli dovolit vlastnit a vydržovat koně). Pasáž v Reginonis Chronicon naznačuje, že alespoň v pozdním devátém století byl meč hlavní zbraní jízdního bojovníka.

Během 8. století v říši ustupoval zvyk ukládat do hrobů zbraně a přímo z území říše známe meče z 9. století až na výjimky pouze z nálezů z říčních koryt nebo z nálezů bez dalších souvislostí. Z Franské říše se však jak přímé exporty mečů, tak jejich design rychle šířil do celé Evropy, takže mnoho nálezů pochází z pohřební výbavy v oblastech za hranicemi říše, které ještě zvyk ukládání mrtvých spolu s jejich zbraněmi praktikovaly. Bylo tudíž možné prostudovat vývoj a chronologii karolinského meče do určitých detailů. Spata byla oboustraně broušená zbraň s obvyklou délkou mezi 90 a 100 centimetry, z čehož čepel představovala zhruba 75-80 cm. Na rozdíl od jiných zbraní došlo okolo poloviny 9. století ve Franské říši k zásadním proměnám v konstrukci mečů, skoro jistě jako důsledek zlepšené kovářské techniky, která dokázala produkovat čepele z kvalitnější oceli.

Během panování Karla Velikého došlo rovněž k značné změně ve tvaru čepele meče. Na ranějších mečích běží ostří rovnoběžně prakticky po celé délce čepele, aby se začaly sbíhat kousek před hrotem. Zhruba po roce 800 se ovšem začala ostří mečů sbíhat postupně od záštity k hrotu, čímž se těžiště zbraně přesunulo více k jílci a činilo zbraně o hodně obratnější a dovolující více "techničtější" boj. To by vysvětlovalo klesající popularitu saxu - viz níže.

Starší karolinské meče jsou charakterizovány často komplikovaně tvářenými hlavicemi dvoudílné konstrukce, krátkou příčkou a robustnější čepelí, dlouhou zpravidla mezi 75 a 83 cm. Bývají u nich stále používány komplikované techniky výzdoby, pocházející ještě z merovejského období a to často na úkor účelnosti (tauzie na záštitě s dřevěným jádrem, kostěné hlavie i příčky atd.). Oproti tomu mladší karolinské meče mají hlavice jednodílné, jednoduše tvarované, příčka se protahuje, čepel zužuje od záštity k hrotu a dosahuje délky 83 až 90 cm. Postupně mizí damasková jádra čepelí a složitá výzdoba jílců, naopak stále častější je výskyt znaků a nápisů na čepelích (nejznámější jsou skupiny nápisů +ULFBERHT+ vycházející zřejmě z Porýní, ale objevují se i jiné skupiny písmen a souvisejících značek na rubové straně čepele). Mezi oběma skupinami mečů lze vymezit přechodnou skupinu zbraní, které mají prvky obou forem.

Klasifikace nápisů rodiny Ulfbehrt a souvisejících rubových značek. Upraveno podle Stalsberg, Anne 2008. V závorkách jsou počty studovaných čepelí.

Za nejtypičtější meč druhé poloviny 9. století pro naši oblast zájmu můžeme považovat typ Petersen X. Tento typ v nálezech dochovaných tam, kde tradice ukládání do hrobů přetrvávala, dosahuje zastoupení v několika desítkách procent, zejména ve středovýchodní Evropě (dnešní území Česka, Polska). V severní a východní Evropě (území Norska, Pobaltí a území Kyjevské Rusi) je těchto mečů nacházeno naopak dosti málo - everská elita sice ochotně přijímala franské čepele, ale opatřovala je většinou jílci vlastních typů a složitějších konstrukcí; zároveň zde existovala silná tradice výroby mečů vlastních [podle Košta, J. – Hošek, J. 2009].

Dosavadní stav bádání nám neumožňuje rozhodnout, zda vůdčí typicky mladokarolinský meč typu Petersen X/Geibig 12, var. I s jednodílnou polokruhovitou hlavicí vznikl z typu N, jak by to při předpokládaném vývoji tvaru hlavic karolinských mečů bylo pravděpodobné. V každém případě se meče Petersenova typu N a X vyskytovaly spolu v průběhu druhé a třetí třetiny 9. století. Někdy na přelomu 9. a 10. století nastupuje druhá varianta mladokarolinského meče, typ Petersen Y/Geibig 13, var. I s nízkou a podlouhlou, uprostřed oble vyklenutou hlavicí, doprovázenou někdy ještě tenkou bází z železného plechu. Podstavy hlavice i záštity se mírně ohýbají vně rukojeti. Meč typu Y byl po formální stránce odvozen z anglosaského meče typu L. Meče typu X a Y spolu koexistovaly v průběhu celého 10. století a jejich výskyt vyznívá až na začátku 11. století [podle Košta, J. 2005].

Petersenova klasická klasifikace mečů (upraveno - nejsou zobrazeny všechny). Zdroj: Internet. Červenou barvou jsou zobrazeny nejtypičtější formy (mlado-)karolinských mečů, zmiňované v textu výše.

Pochopitelně nelze z používání ve franské říši vyloučit ani zbraně jiných typů dle Petersena či kostrukcí dle Geibiga, vývoj jistě nebyl rovnoměrný a probíhal různou rychlostí. V zásadě však byly v době mezi koncem 8. a polovinou 9. století opuštěny starší formy hlavic - dvoudílných, 3- až 5-ti laločných (např. typ K) a přes přechodový typ s obloukovou hlavicí členěnou vertikálně dospěl vývoj až k typu X; ten pak ve sledované oblasti přetrvával až do 10. až 11. století. Lze předpokládat, že tento typ meče poskytl optimální formu zbraně, která na dlouhou dobu uspokojila její uživatele.

Soudobý pokus o rekonstrukci meče, podle nálezu z hrobu 426 v Mikulčicích. Hlavice je dvoudílná, Geibig 8, celkově se jedná o typ Petersen N. Dobře je vidět funkce trojlístkového kování. Zdroj: Regnum Francorum.

Meče odkázané Eberhardem z Friaulu v jeho poslední vůli musely být zvláště cenné, neboť jejich jílce byly zdobeny zlatem, stříbrem a slonovinou. V jednom případě byl za vyrobený ze zlata označen i hrot (cuspis) a jelikož není pravděpodobné, že by se jednalo o hrot čepele, dalo by se to interpretovat jako nákončí pochvy. Iluminace v bibli ze San Paolo fuori le Mura má zobrazovat zlaté nákončí (fol. 1). Ve franských hrobech 8. století bylo rovněž nalezeno několik kování pochev (nákončí, lemy, obústky) z bronzu, stříbra nebo železa [Stein, Frauke 1967].

Předpokládáme-li, že karolinské pochvy byly vyrobeny z kůže a dřeva (což dokazují nálezy v ohromném časovém rozpětí), poskytovala by případná luxusní výzdoba vysvětlení pro velmi vysokou cenu pochev uvedenou v Lex Ribuaria. S wergildem čtyři solidi jsou o dost dražší než samotné meče. Samozřejmě že zákoníky obsahují normativní hodnoty standardních objektů a většina karolinských pochev nebyla téměř jistě zdobena, snad s výjimkou povrchové dekorace dřeva a koženého potahu. Toto zdobení lze spatřit v několika rukopisech, jako je Stuttgarter Bibelpsalter, Lotharův evangeliář a Vivian Bible, stejně jako na řezbách typu skříňka původem zřejmě z Tournai, nyní v Berlíně. Musí být tedy hledáno alternativní vysvětlení vysoké ceny. Aby mohl být meč nošen, musel být připojen k opasku a dosti miniatur ukazuje kování, která to zajišťovala. Ačkoliv jsou jen zřídka nalézána na kontinentu, mnoho takových kování bylo nalezeno ve stříbrných pokladech ve Skandinávii a další v hrobech v Chorvatsku.

Vivian Bible, Tours, 9. století. Zdroj: Bibliotheque nationale de France. Je vidět jak zdobení pochvy včetně možného nákončí, tak garnitura kování včetně trojlístku a nákončí.
MS Lat. 266 - Lotharův evangeliář, Tours, polovina 9. století. Zdroj: Bibliotheque nationale de France. Je vidět jak zdobení pochvy, tak garnitura kování včetně trojlístku a nákončí.

Kompletní sada takového upevnění se zřejmě skládala ze dvou nebo tří oválných nebo zaoblených kování, jednoho velkého nákončí, přezky a trojlískového kování. Zavěšení je možno rekonstruovat za pomoci obrázků ze Stuttgarter Bibelpsalter, který zobrazuje celou sestavu na postavě. Meč je zobrazen jako zavěšen na dvou sbíhajících se pásech a funkcí trojlístku, který není vidět, bylo skoro jistě připojení těchto pásů k opasku. Na jedné z miniatur jsou pásky připevněny k pochvě smyčkami, ale v druhém případě jsou na pochvě vidět charakteristická zakulacená kování ve stejné pozici jako u ilustrací zobrazujících spatharii. Navíc miniatura ze Evangelia St. Emmeram zobrazuje přezku a převislý konec opasku s nákončím, doplňujíce tím celou sadu vybavení tak jak ji známe z archeologických nálezů. Jelikož mnohá ze známých kování byla vyrobena z pozlaceného stříbra, musela mít pochva kompletní s opaskem a kováními značnou hodnotu. Je tedy možné že výraz spata cum scogilo v ripuárském zákoníku označoval nejen meč a pochvu, ale také opasek a kování.

Stuttgarter Bibelpsalter, 1. polovina 9.století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Je vidět i zdobení pochvy
Stuttgarter Bibelpsalter, 1. polovina 9.století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Je vidět i zdobení pochvy
Vivian Bible, Tours, 9. století. Zdroj: Bibliotheque nationale de France. Lze rozpoznat trojlístkové kování.
Codex Aureus ze St. Emmeram, 2. polovina 9. století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Lze rozpoznat trojlístkové kování a nákončí.
Kapitulní knihovna Praha, Cim 2. fol 23v, 2. polovina 9. století. Zdroj: Wikipedia. Lze rozpoznat uchycení řemene k pochvě a nákončí.
Poklad z Duesminde. Zdroj: The National Museum of Denmark. Tento poklad (nalezen v roce 2002 na Lollandu) zřejmě obsahuje nejméně jednu (výtvarně jednotnou) kompletní garnituru kování k meči, zde trojlístek.
Poklad z Duesminde. Zdroj: The National Museum of Denmark. Nákončí opasku.
Poklad z Duesminde. Zdroj: The National Museum of Denmark. Dvě ze tří oválných kování.
Knížecí hrob z Kolína, první pol. 9. století. Zdroj: Národní muzeum. Trojlístek - šířka ramene je cca 4 cm.
Knížecí hrob z Kolína, první pol. 9. století. Zdroj: Národní muzeum. Jedno ze dvou oválných kování.
Knížecí hrob z Kolína, první pol. 9. století. Zdroj: Národní muzeum. Druhé z oválných kování.
Sax

Sax byla jednobřitá zbraň vyrobená ze železa, o délce asi 65 až 80 cm. V sedmém století tvořila standardní součást hrobů se zbraněmi, ale v pozdním osmém století začal sax ustupovat ze scény. Zdá se, že začátkem devátého století už představoval zastaralou zbraň a žádný z hlavních písemných zdrojů se o použití krátkých mečů nezmiňuje; stejně tak nejsou zobrazeny v žádné soudobé ilustraci. Z tohoto pohledu by nařízení, aby jezdec nesl jak meč tak sax, představovalo spíše zažitou zvyklost která postupně mizela.

V pozadí ústupu saxu, který zhruba do roku 800 umožňoval rychlý, agilní boj, je pravděpodobně tvarový vývoj meče zmíněný výše. Zatímco u těžkého a neohrabaného meče spoléhal voják vyloženě na jeho váhu a ničivou sílu, sax se stal nadbytečným poté, co byla váha a pohyblivost zkombinovány ve vylepšené spatě.

Sekery a úderné zbraně

Sekery

První zmínka o francisce, lehké vrhací sekeře pochází z doby 560 - 636 (Isidor Sevilský, Ethymologiarum sive originum). Řehoř z Toursu ve svém díle používá pro sekery i termíny securis a bipennis. Francisca představovala za merovejských králů běžnou zbraň, ale v době, která nás zajímá, se už ve výzbroji nevyskytovala a žádné soudobé zdroje ji také nezmiňují (ani ripuárský zákoník).

Na některých iluminacích lze spatřit sekery dvoubřité, např. v Utrechtském žaltáři. V některých případech se bude jednat o přebírání motivů (což je zjevné např. u různých přepisů Prudentiovy Psychomachia, spolu s podivně tvarovaným "antickým" štítem), ovšem je možné že výše zmíněný termín bipennis takovou dvoubřitou sekeru koncem šestého století označoval. Každopádně ve sledovaném období nepředstavovala sekera v jakékoliv podobě pro Franky zbraň používanou k boji (na rozdíl např. od Vikingů či Anglosasů, kteří naopak měli sekery ve značné oblibě).

Stuttgarter Bibelpsalter, 1. polovina 9.století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Jednoduchá sekera.
Dvoubřité sekery. Zdroj: Utrecht Psalter (Ms. 32), 1. polovina 9.století.
Jeden z mnoha rukopisů Prudentiovy Psychomachia (Ms. Latin 8318b). Zdroj: Bibliotheque nationale de France. Dvoubřitá sekera, spolu s prapodivným štítem.
Soudobý pokus o rekonstrukci francisky. Zdroj: Regnum Francorum.
Baculum

Jak bylo zmíněno výše, Cášský kapitulář implicitně říká, že žádný voják nemá mít obušek (baculum - klacek, palice), namísto něj si má vzít luk. Jelikož se úderné zbraně typu palcátu objevují až v pozdějších stoletích, je pravděpodobné, že někteří milites skutečně dorazili na místo nařízeného srazu armády vybaveni jen klackem, popřípadě obuškem vyrobeným z tvrdého dřeva, takže panovník považoval za nutné zdůraznit že o takové vojáky nestojí. Pochopitelně ve střetu armád byl luk daleko cennějším pomocníkem než klacek donesený z lesa (pokud nebylo možno vybavit vojáka například kopím). Jako regulérní součást vojenské výzbroje je možno klacek vyloučit.

Luky, praky

Jedna z formulací v Cášském kapituláři uvádí luk jako standardní zbraň pěchoty a dopis Karla Velikého Fulradovi naznačuje, že se jednalo o standardní výbavu také u jezdectva. Ačkoliv není pravděpodobné, že by luk kdy nahradil u Franků kopí jako základní zbraň, psané a výtvarné prameny ukazují, že jak pěchota tak jezdectvo v bitvě luky používalo.

Je možné, že rozdíl mezi Capitulare missorum z konce osmého století, který nezmiňuje mezi zbraněmi jízdy žádný luk a dopisem Fulradovi z roku 806, který to naopak zdůraznil, vychází z toho že lukostřelbu si Frankové široce osvojili až po zkušenostech s boji s Avary a Slovany v pozdním osmém století. Na druhou stranu, v merovejských hrobech z šestého a sedmého století jsou šípy běžnou výbavou a nezdá se, že by vynechání z kapituláře hrálo nějakou důležitou roli (jak z hlediska pisatele, tak příjemce nařízení). Pasáž která zmiňuje výzbroj se zdá spíše prověrkou bohatství ("qui . . . caballos, arma et scuto et lancea spata et senespasio habere possunt"), takže luky a šípy mohly být vynechány jednoduše pro jejich nižší finanční hodnotu v porovnání s ostatními franskými zbraněmi; dřevo bylo po ruce a výroba luku zřejmě nebyla drahá. Skutečnost, že mezi zbraněmi jmenovanými v Lex Ribuaria luky a šípy chybí, může prostě odrážet jejich nízkou finanční hodnotu, namísto jejich vzácnosti či nevyužívání.

Nebyly bohužel objeveny žádné zbytky karolinských luků, ovšem z merovejských dob se jeden zachoval, vyrobený ze dřeva, tvaru písmene D a zhruba 2 metry dlouhý [Paulsen, Peter 1969]. Na rozdíl od Byzantinců a Lombardů se nevěří, že by Frankové a Alamani používali v té době kompozitní reflexní luk. Na druhou stranu některé výtvarné prameny z devátého století se zdají kompozitní reflexní luky zobrazovat a Ermold má na mysli zjevně kompozitní luk když popisuje lučištníka slovy "Cornea plectra tenens, et trahit atque plicat.". Ačkoliv není možné kvůli absenci archeologických nálezů zaujmout kategorický závěr, tyto případy naznačují, že Frankové v devátém století byli s reflexním lukem obeznámeni.

Dřevěné luky ve tvaru písmene D byly bez pochyby stále obvyklé a dva soudobé texty zmiňují jako zvláště vhodný k výrobě luků a šípů tis (Miracula sancti Martini Vertavensis, Abbonis Bella Farisiacae urbis). Ve vykopávkách bylo nalezeno jen velmi malé množství hrotů, všechny ze železa. Některé hroty byly kosočtvercového tvaru, další s křidélky a miniatura ve Stuttgarter Bibelpsalter (viz obr. níže) zobrazuje oba typy hrotu spolu s opeřenými letkami.

Společně s lukem se očekávalo, že pěšák nese náhradní tětivu a dvanáct šípů. Pravděpodobně se jednalo o obsah jednoho toulce, jehož příklady lze najít na několika karolinských ilustracích. Konkrétně Utrechtský žaltář zobrazuje toulec s vypouklým krytem pro ochranu šípů, který je připojen popruhem a jiný popruh dovolovat lučištníkovi pověsit si toulec na záda (viz obr. níže). Je možné, že karolinské toulce byly vyrobeny ze dřeva a kůže; ale žádné pozůstatky se nezachovaly.

Stuttgarter Bibelpsalter, 1. polovina 9.století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Lze rozpoznat různé hroty šípů.
Toulec s krytem. Zdroj: Utrecht Psalter (Ms. 32), 1. polovina 9.století.
Lučištník podávající si šíp z toulce na zádech (zvětšeno 2X). Zdroj: Utrecht Psalter (Ms. 32), 1. polovina 9.století.

Co se ručních praků týče, jejich systematické použití (např. formou pomocných sborů) v polním tažení je možno považovat za prakticky vyloučené. Lze uvažovat o jejich sporadickém použití při obléhání, kdy byl nepřítel prakticky na místě a zároveň na dostřel. Nejsou zmiňovány žádným z pramenů ani nejsou (vzhledem k jejich nízké hodnotě a spotřebnímu charakteru) nalézány v hrobech. Výtvarná tradice sporadicky metací praky zachycuje, ovšem zhusta v biblických scénách boje Davida s Goliášem. Prak se prakticky skládal jen z pruhu kůže, popř. jakéhokoliv vhodného materiálu. Až později (např. španělská Bible de Roda z druhé poloviny 11. století) se zdá být prak doplněn holí, která zvyšovala jeho dostřel.

Stuttgarter Bibelpsalter, 1. polovina 9.století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Detail prakovníka - v tomto případě Davida.
Tzv. Evangeliář Oty III, Reichenau 2. polovina 10.století. Zdroj: Bildarchiv Foto Marburg. Scéna dobývání města. Je vidět, že technika metání menších projektilů se nijak neměnila, přinejmenším ve výtvarném pojetí.
Seznam změn na stránce
4/25/2013 Identifikován rukopis Cim 2, doplněny obrázky. 8/8/2011 Stylistické úpravy, formátování zdrojů.
12/28/2010 Doplněn text o mečích, kování z Duesminde a Kolína, Petersenova klasifikace.
12/22/2010 Doplněn odstavec o praporcích a pracích.
11/16/2010 Doplněn text o lucích.
9/8/2010 Úvodní verze